Jak jsem si koupila spoustu šedé plastelíny

21. prosince 2016 v 0:03 | Zuzmule
Včera jsem si tak nějak shrnula všechny povinnosti, týkající se školy a Vánoc, a došla jsem k názoru, že se to nedá stihnout. Abych to vylepšila, strávila jsem večer sledováním starých socialistických reklam na Playtvak TV. Vydatně jsem se nasmála u reklamy na krátké nohavice a u reklamy na med, který chodí kupovat do jednoty už i medvědi. Potom jsem ještě zhlédla video o věcích, bez kterých se neobejdeme (ve kterém se překvapivě sešel například toaletní papír s posilovacím strojem) a spoustu dalších nesmyslů, které bych snad ani neměla nikdy vidět. Spát jsem šla dost pozdě, takže není divu, že jsem se dneska probrala ve dvanáct.

To člověku na náladě nepřidá, když ví, že má moc věcí před sebou a půl dne v čudu. Rozhodla jsem se začít hned jednat a vymodelovat babičce sošku Oscara, kterou jí chci dát k Vánocům. Minulé léto totiž hrála ježibabu v naší hře o Rusalce, která, kdyby vás to zajímalo, začíná takhle: Ejhle tu je Vavřinec, udělal už kakanec?


No prostě vyložená klasika. Jenže jsem neměla doma žádný modurit a k modelování jsem nějaký nutně potřebovala. Za tímto účelem jsem se tedy odebrala do papírnictví, kde jsem zakoupila dvě kilogramová balení "šedé modelovací hmoty" od Koh-i-nooru. Že to je modelína jsem bohužel zjistila až doma. Takže teď mám dvě kila plastelíny v šedivé barvě.

Doma jsme se snažili vymyslet pro tuto hmotu různé způsoby využití. Škála nápadů byla opravdu široká: mohlo by se to darovat do školky, dát příbuzným s dítětem k Vánocům, nebo by se to mohlo dát i dědovi. Bráchu napadlo udělat z plastelíny formu, která by se potom vylila sádrou. To jsem zamítla s argumentem, že nebudu modelovat Oscara naruby, protože by to bylo jenom k zlosti. Další nápad byl Oscara z plastelíny vymodelovat a potom ho tou sádrou natřít, aby udržel tvar. Nebo ho nechat tak, jak je, a poradit babičce, aby ho uchovávala v lednici.

Bohužel žádné řešení nebylo ideální, takže asi budu muset zítra do papírnictví znovu a koupit si čtyři půlkilové balíčky na vzduchu tvrdnoucí hmoty, které jsou šíleně drahé. Nakonec se mi to ale vyplatí, protože hotového Oscara potom můžu obtisknout do modelíny, které mám dost a dost, a vzniklou formu můžu vylít sádrou. Potom si můžu odlít tolik Oscarů, kolik budu chtít, a můžu je darovat nejen babičce, ale taky tetě, bratranci, mámě a našemu psovi. Nikdo jiný bohužel v tom filmu nehrál.

Tím ale zase přijdu o vánoční dárek pro bratrancova dědu, kterému jsem původně zamýšlela plastelínu věnovat. Loni jsem mu totiž dala bublifuk, abych přezkoušela pravdivost teorie, že důchodci se vrací do dětských let. K mému obrovskému zklamání ho ani neotevřel a dodnes ho prý má doma na polici (říkal bratranec).

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Smokie Smokie | Web | 21. prosince 2016 v 0:15 | Reagovat

To celkem naštve, když zjistíš, žes koupila něco co vlastně vůbec nepotřebuješ. A nechat bublifuk jen tak stát na poličce je prakticky hřích.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama