Kam s prokrastinací student dojde

6. března 2017 v 22:36 | Zuzmule
Teprve s nástupem na vysokou jsem si uvědomila, že není prokrastinace jako prokrastinace. Tahle mezi vysokoškoláky mimořádně populární a často praktikovaná činnost jde podle mě rozdělit minimálně do dvou skupin, z nichž jedna je výrazně méně škodlivá, než ta druhá. Ono taky záleží na tom, co konkrétně se rozhodnete za prokrastinaci považovat. Někdo se cítí provinile i při uklízení a luxování, mezitímco otrlejší flákač veškeré domácí práce považuje za činnosti mimořádně užitečné a potřebné. A tím se právě znovu dostávám k tomu dělení prokrastinace.

Bohužel se mi nepodařilo najít nějaké pořádné synonymum slova prokrastinovat, takže se budete muset spokojit s poněkud chudší slovní zásobou. Za tuto nepříjemnost se Vám předem omlouvám.
 

Jak jsem udělala z doktorky magistru a ze studenta údržbáře

13. února 2017 v 18:26 | Zuzmule
Nazdar,
Tak jsem se rozhodla, že se zase po nějaké době ozvu. Doufám, že mi prominete neaktivitu, ale přes Vánoce jsem nějak moc prokrastinovala a pak mě dohnalo moje první zkouškové v životě a prostě nebyl čas ani chuť něco psát.

Jezdím teď už skoro půl roku do Olomouce za studiem, což se většině lidí zdá dost divné, vzhledem k tomu, že bydlím v Praze. Protože přece máme Univerzitu Karlovu. A tak když to tady na Moravě někdo zjistí, vůbec nechápe, co tu jako dělám. Špatně se to vysvětluje, ale hlavní důvod byly jednodušší přijímačky a předpokládám, že i v průběhu studia budou nějaké rozdíly. Protože když projdete jednoduššíma přijímačkama, nemůžou po vás chtít to samé, jako když uděláte těžší přijímačky. A já jsem hrozně líná.

Na začátku se mi povedlo pár zádrhelů, jako že jsem napsala jedné doktorce, co nás vyučuje, mail s oslovením "vážená paní magistro," ale jinak vcelku nic vážnějšího (naštěstí). Jo a taky už jsem dvakrát psala na studijní oddělení kvůli problému ve studijní agendě, ale divte se, ty dva útvary nemají spolu pranic společného, jsou úplně odlišné. Takže poprvé mi paní napsala, že mi nemůže pomoct, a podruhé mě žádala o telefonické spojení a pro jistotu mi to vysvětlila po telefonu. Asi aby se ujistila, že už jí do konce studia nebudu otravovat. Já to chápu, kdybych jí psala dvakrát každý semestr, tak se to nasčítá... A co teprve kdyby těch případů začalo ještě přibývat.

Za tu dobu jsem tu byla jednou pařit, a bylo to celkem fajn. Ty další pařby se pak nějak odkládaly, až k nim nedošlo. Bylo ale trochu divné přijít na kolej domů ve čtyři a uvědomit si, že tohle se mi fakt děje.
Mimo tenhle zážitek je ovšem můj sociální život v troskách. Může za to moje pitomá stydlivost, která je čím dál tím horší. Když jdu po ulici, tak radši koukám do země, protože mám hrůzu z očního kontaktu s neznámými chodci, které už nikdy v životě neuvidím. Protože co kdyby si o mně pomysleli, že jsem divná! A co teprve když skončím na kolejích s někým ve výtahu.

Asi měsíc před zkouškovým jsem se ocitla ve výtahu s nějakým člověkem neutrálního vzhledu. Prostě jsem nemohla určit, jestli tady bydlí nebo pracuje, nebo co je vlastně zač. Už nevím jakým způsobem, ale dali jsme se spolu do řeči. A samozřejmě trapas :/ Pro jistotu jsem mu vykala a mluvili jsme o počasí. No a když jsem dojela do třetího patra, tak on taky vylezl a ukázalo se, že bydlí v pokoji naproti nám. Dva týdny na to jsem ho viděla znovu, tak jsme oba dělali jako že jsme se v životě neviděli a pěkně jsme si potykali.

Po této zkušenosti raději chodím po schodech.

To by asi pro dnešek stačilo. Možná se ještě ozvu, ale nic neslibuju. Nechci to teď brát moc vážně.

Jak jsem si koupila spoustu šedé plastelíny

21. prosince 2016 v 0:03 | Zuzmule
Včera jsem si tak nějak shrnula všechny povinnosti, týkající se školy a Vánoc, a došla jsem k názoru, že se to nedá stihnout. Abych to vylepšila, strávila jsem večer sledováním starých socialistických reklam na Playtvak TV. Vydatně jsem se nasmála u reklamy na krátké nohavice a u reklamy na med, který chodí kupovat do jednoty už i medvědi. Potom jsem ještě zhlédla video o věcích, bez kterých se neobejdeme (ve kterém se překvapivě sešel například toaletní papír s posilovacím strojem) a spoustu dalších nesmyslů, které bych snad ani neměla nikdy vidět. Spát jsem šla dost pozdě, takže není divu, že jsem se dneska probrala ve dvanáct.

To člověku na náladě nepřidá, když ví, že má moc věcí před sebou a půl dne v čudu. Rozhodla jsem se začít hned jednat a vymodelovat babičce sošku Oscara, kterou jí chci dát k Vánocům. Minulé léto totiž hrála ježibabu v naší hře o Rusalce, která, kdyby vás to zajímalo, začíná takhle: Ejhle tu je Vavřinec, udělal už kakanec?

Kam dál

Reklama